Mise MM aneb Mesiáš přijde za sedm dní
Ukázka
2.
O několik dní dříve: den 1. (sobota 15. 12. 2012)
Byl příjemný adventní podvečer. Z oken pražských bytů zářili typičtí poslové Vánoc. Rozsvícené živé i umělé, více nebo méně vkusně ozdobené stromky, obalené křehkými skleněnými koulemi, zlatými a stříbrnými řetězy, módně retro slaměnými, ručně vyráběnými ozdobami a pozlacenými pravými šiškami, které mají každého vrátit do sametových pocitů dětství... Mary pospíchala na schůzku s přítelkyní. Řadu týdnů odkládala setkání. Nikdy nebyl čas. Buď je brzdila práce, které pochopitelně před Vánocemi ještě výrazně přibylo, plus se výrazně přidala starost s dárky nejbližším o nadcházejících Vánocích. Jola je ale moc fajn holka. Setkaly se vlastně celkem nedávno na dovolené a Mary překvapivě porušila jedno své nepsané pravidlo: „Nové duše do té své osobní bubliny nepřibírat, když nemám čas udržovat stará přátelství.“ Od první chvíle věděla, že je spojuje něco nepopsatelného.
Jola už čekala na domluvené adrese. Mary ji i bleskově zaregistrovala i přes lehce nepřehledné přítmí oknem týnské kavárničky, nacházející se v magickém místě, téměř přímo pod věžičkami Týnského chrámu. Právě teď večer zářily věže jako andělé noci. Pohádkově. Neuvěřitelně...
Jolana si nechávala kaštanové vlasy zastřihnout vždycky podle poslední módy a tentokrát měla „mikádo“, které doplňovalo celkový seriózní dojem realitní agentky. Co se týče oblečení, měla cit pro ladění různých stylů a kusů, i když vzhledem ke své profesi až tak povolit uzdu své fantazii a kreativitě nemohla. Kousky svého oblečení si velmi zkušeně vybírala ve vybraných obchodech, aby na své klienty udělala nejlepší dojem hned při první schůzce. Po dětech ji sice přibylo pár kilo navíc, ale Jola dokázala převést doporučení stylistů z ženských časopisů do praxe. Intuitivně vždycky volila střih a barvu, které nedostatky postavy maskovaly a naopak její postavě lichotily. Celkový dojem pak býval víc než příjemný. Pokud by se Mary měla dívat na Jolu mužským pohledem, tak byla Jola zkrátka sexy.
„No ahoj, Joli. Promiň, mám zpoždění. Znáš to. Doma je před Vánocemi vždycky fofr!“ Mary vysypala rychlou zdvořilou, přitom nečekaně emotivní, omluvu při jinak formálním objetí a polibcích na tváře. „Nic se neděje, nejsem tu dlouho, právě jsem dosedla“, pokusila se o přátelskou lež Jola, ale dopité kapucino ji prozradilo. Ženy se několik vteřin nejistě měřily. „Co nového?“, pokračovala Mary, když si v mezičase objednala zelený čaj a odhodila svůj lila kabát na vedlejší židli. Aniž čekala na odpověď, trochu zbrkle pokračovala a snažila se maximálně maskovat vzrušení ve svém hlase.
„A abych nezapomněla, donesla jsem ty fotografie, o kterých jsem ti psala mail!“ Už druhá lež během chvilky. Nemohla zapomenout, když se celou dobu od jejich vzniku doslova třásla nedočkavostí, aby je své nové přítelkyni ukázala.
A rozložila velkou fotografii na stůl. Na Jolu se její neklid už také přenesl. Chápala, že první Maryina otázka byla zdvořilostní a neočekává se, že bude zdržovat pravdivým popisem všedních událostí svého života. A tak jen odtušila očekávané klišé, že je vše v pohodě. Děti trošku lajdačí ve škole, ale jsou zdravé, manžel taky. Jak jinak. A pak se nadechla. Na fotografii, která zachycovala rodinnou sešlost z Beátiných narozenin, se objevila taková malá zajímavost. Bílé jasné kolečko pod stolkem u sofa. Původně to vypadalo jako kaz nebo tak něco, možná odraz svíčky, ale pak bylo Mariinýmu manželovi Danovi divné, proč je odraz svíčky téměř pod stolem.
„Dan si fotku docela pozorně prohlédl na svém mega monitoru“, poznamenává Mary hraně lhostejně. „A myslí si, že tady je ještě nějaký zvláštní odraz.“ Ukazuje na stín, který šel vertikálně z koberce na bílé kožené sofa, jako by tam byl obličej…
Jola se dlouze a pozorně zadívala na místo určené Mariiným nehtíkem. Chvíli nic neříkala, ale pak tiše pronesla: “Já tam tedy vidím obličej taky. Ale nikdy jsem nic takového neviděla. Jen na internetu, jak lidi posílají různé zajímavosti, ale kdoví, co je skutečnost a co je fotoshop...“
„Cože?“ zajíkla se téměř Mary… „Ty myslíš, že tam něco bylo? U nás doma? Duch? Kdo by tam mohl být, máme nový dům. Nic se tam nestalo, ani u nás nestraší ...“
Mary nevěřila svým uším. Je přece lékařka, uznává pouze zkušenosti západní medicíny. Věda je pro ni nadevše. Věří jen a jen tomu, co má nějaký reálný základ! Božskou existenci sice nikdy nezpochybňovala, ale rozhodně nesouhlasí s výkladem legendy o Ježíšovi tak, jak ji podávají církve.
Jola pokračovala. „Moje milá, tak to jsi se trefila. Pracuji s tím více jak deset let. Na té fotografii může být kdokoliv, třeba někdo z rodiny. Víš, nejlíp uděláš, když si přečteš nějakou knihu, která tě navede, jak to zjistit. “Jolin hlas nikdy nesouzněl s jejím zjevem. Od šestnácti se vyznačoval nedomykavostí hlasivek, trochu chrastil, jako když se šlape po rozsypaném cukru a připomínal hlas stárnoucí herečky, která s ním tak dlouho pracovala v zakouřeném prostředí, až se jí pomstil. A protože se Jola vykašlala, tedy přesněji řečeno ona říká, že neměla čas na léčení, vypadala odjakživa mladě a mluvila staře. Nečekaný kontrast způsoboval, že ji všichni pozorně poslouchali i když předčítala položky na účtence ze supermarketu. Mary si nebyla jistá, jestli si je Jola efektu svého hlasu vědoma anebo jen dělá, že neví, jakou moc má strhnout pozornost, každopádně jí teď visela na rtech jako hypnotizovaná kobra.
Jola vytáhla z kabelky zápisníček, ze kterého vyškubla stránku. Zalovila v ní podruhé pro propisovačku. Naškrábla nějaké heslo, tedy alespoň to tak Mary připadalo. Stále ještě, poněkud bez sebe, na Jolu zírala a nevěděla, jestli jí z únavy nepřeskakuje. Pak se probrala. „Jak to myslíš? Všechno je tak jednoduché? Stačí si přečíst knihu a mám jasno?“ „Ne tak docela, ještě si musíš pořídit kyvadlo.“ Jola zanořila ruku do útrob kabelky potřetí a vytáhla jeden výstavní exemplář renomované čarodějky. Jasně, Mary slovo čarodějka problesklo hlavou, kterou týrala šest let studiem exaktních věd, a celá situace jí najednou začala připadat téměř komická. „Stačí, abys vyzkoušela, zda vůbec můžeš kyvadlem pracovat a je to,“ řekla Jola tónem, kterým sdělujeme závažné informace typu, že automatická pračka doprala a teď by se mělo něco udělat s tím prádlem. Mary ani nevěděla, jak rychle do ní vplula vrchovatá konvička zeleného čaje. Hovor pokračoval v nezávazné tónině, ale Jolin hlas zněl jak ozvěna zdaleka včetně realistického „Zaplatíme!“ Mary se probrala do reality, Jola náhle pospíchala ke svým sedmiletým dvojčatům, které její manžel hlídal jen a jen proto, že je strčil do postelí, přivřel dveře, aby mohl z případného řevu identifikovat nebezpečí, ale zároveň mohl sledovat přímý přenos hokejového utkání Sparta-Slavia. Jola se přes svoje schopnosti a inteligenci v soukromí sama sobě poněkud ztrácela.
„A kde seženu tu knihu Metoda S.R.T.?“ vyhrkla na poslední chvíli Mary. „Co to vlastně znamená?“ Jola se usmála. „Spiritual Response Therapy. Přesný překlad nevím, ale snad bych řekla duševní terapie ze záznamů duše. Najdeš ji přes ulici, v Celetné, myslím, že se to jmenuje Dobro nebo tak podobně...“ Mary stála jak zasažena bleskem. Přátelské objetí Joli vnímala už jen tak letmo, její ruce zaměstnávalo zavírání prosklených dveří, mysl už ale vyrazila tryskem směrem k určenému místu. Za myslí se v zápětí hnal tělesný zbytek Mary na Jolou uvedenou adresu.
Na místě se skutečně nacházel krámek orámovaný staletým dřevem a vtěsnaný mezi obchody módních značek. Označoval jej poněkud infantilní nápis na vývěsním štítě: Obchůdek Dobra. Mary se mimoděk v duchu ušklíbla. „Je dobro na prodej vůbec ještě dobro? A jak vypadá, jak se měří a kdo ho měří?“ Ironické poznámky dorážely jako příbojové vlny na skaliska její zvědavosti a vzrušení. Výkladní skříň připomínala trochu pečlivěji vycíděnou výlohu vetešnictví a starožitnictví a past suvenýrů hrajících si na tradice pro turisty v jednom. Předměty dobra, to byly hlavně knížky s duchovní tématikou, pak dózičky, misky, hrníčky, porcelánové i dřevěné sošky, polštáře s aplikacemi, truhličky a krabičky z různých materiálů, papírové i dřevěné masky, knihy, bubínky africké i jiné neidentifikovatelné bubny a řada neznámých věcí, které v hovoru označujeme neurčitým termínem: nepotřebné, ale krásné věcičky, zavánějící něčím tajemným… Vytvářely zdánlivý chaos, ale zároveň spolu tak nějak ladily, takže nevzbuzovaly nechuť jako některé podobné obchody s haraburdím.
Mary vzala rozpačitě za masivní kliku a ozval se zvonek „bim bam“, jak z prvorepublikových časů v koloniálech. Už jenom ten fakt, že vás nesleduje od momentu, kdy překročíte práh ochranka obchodu nebo ostříží oko prodavačky, že nejste osočeni z úmyslů něco ukradnout, ještě než si vůbec rozmyslíte, že něco koupíte, Mary uklidňoval.
Zvonek bez příkras oznamoval, že někdo vešel, někdo je tu, ale kupodivu se nikdo neobjevil. Nikdo tu prostě nebyl! Stěny uvnitř byly přeplněné regály s knihami, hned u vchodu stál pultík s kasou. Na první pohled šlo o velmi cenný starožitný kus ze začátku minulého století, za který by sběratelé fajnšmekři bez mrknutí zaplatili majlant.
Příjemné ticho provoněné knihami a různými neznámými artefakty přerušil hlas z tmavého koutu místnosti. „Přejete si, madam?“ Mary přimhouřila oči, které si zvolna zvykaly na přítmí a zahlédla malou osůbku příjemného vzezření. Nepřekvapilo ji, že svým vzezřením zcela prvoplánově souzněla s prostředím: drobná, subtilní žena bez make-upu. Naopak obličej vyzařoval přirozenou krásu stárnoucí ženy, které na zátylku seděl roztomilý sněhobílý drdůlek. Starší dáma přistoupila k Mary a za silnými obrubami brýlí si ji změřila. Mary si uvědomovala, že patrně nevypadá jako obvyklí zákazníci majitelky krámu. Že nejspíš působí jako ty frustrované ženy, co si tak dlouho a pečlivě budují nezávislost, až nakonec zjistí, že nezávislé vůbec být nechtějí a z bezradnosti se vrhají na duchovno. Mary nervózně vytáhla zmuchlaný papírek z Jolina diáře. „Prosím vás, máte něco o metodě S.R.T.?“ pronesla potichu, snad aby ji neslyšel někdo, o kom ani neměla tušení, že by tu byl. „Ano, zřejmě myslíte spiritual response therapy. Jistě, ještě jeden mám.“ odpověděla bez mrknutí osůbka a odkráčela najít žádané zboží. Mary za ní bezděčně pohlédla a sama byla překvapená, že opravdu nejde o nějaký Jolin výmysl. „Přejete si ještě něco? Třeba kyvadlo?“ dodala prodávající tónem, jako by šlo o kus telecího na polévku. „Aaano, děkuji moc, málem bych zapomněla“ zaimprovizovala k svému úžasu pohotově Mary, protože občas mívala problémy s tím, že má „dlouhé vedení“ a správné odpovědi a reakce ji napadaly až ex post. Popošla k pokladně, zaplatila pětistovkou a za pár minut zvonek dveří opět staromilsky spokojeně zaklinkal na rozloučenou. Mary s knihou pod paží a pečlivě uschovaným kouskem růžového křišťálu na řetízku vyrazila k domovu.
4.
V útulném obýváku stojí krb, o kterém Mary snila už v době, kdy po Danovi a vlastním domě nebylo ani potuchy. Přátelské pomrkávání plamenů s patřičným akustickým efektem praskajícího dřeva řadila od puberty, od momentu, kdy u kamarádky podobný krb viděla, mezi symboly rodinné pohody, kterou by někdy chtěla zažít. Pravda v současnosti, kdy se řeší pragmatické otázky typu: kdo sežene a hlavně donese ke krbu polena a případně uklidí třísky a odřezky, zrádně se zapichující do ponožek, už na romantičnosti své vize musela ubrat, ale i tak to pořád ještě bylo krásné. Sen, který se zrealizováním nerozplynul. Oheň v krbu teď jako jediný přerušoval noční klid spícího domu. Dan jako tradičně lehce podřimoval s mírně pootevřenou pusou v křesle a rozložené nedočtené noviny se mu rozložily na hrudi, jako velký okřídlený papírový pták. Mary se pro sebe pousmála a dívala se na svého muže, renomovaného právníka v nejlepších letech. Časy, kdy mu husté vlasy barvy zralé pšenice padaly neposedně přes uši až na ramena, už neodvratně odešly do věčných lovišť, jak ironicky pronesla dcera Beáta, kterou fotografie rodičů z mládí vždycky pobavily. Měřeno středním věkem, stále to byl pohledný muž, který kamufloval ústup vlasů oblíbeným trikem stejně postižených pánů – módním kratičkým sestřihem. Mary oceňovala, že si přes velmi kladný vztah k jídlu, a zejména takovým těm nezdravým věcem typu kachna se zelím a knedlíkem, udržoval postavu každodenní ranní rozcvičkou a večerním během v blízkém lese. Jeho seriózní vzezření rušilo jen hejno pih, které se mu vyrojilo v mládí na tvářích a na nose. Danův nos byl vůbec dominantou celého obličeje. Žena by z něj možná měla komplexy, ale u něj nos spolu s jeho vysokým vzrůstem budil vždy přirozený respekt.
Večer se pozvolna změnil v půlnoc a oknem bylo možné zahlédnout měsíc v úplňku. Čerstvě nasněžilo a noc byla jasná, jedna z nejjasnějších...
„Tak se do toho můžeme pustit,“ mluvila k sobě v duchu Mary a myslela tím sebe a kyvadélko. Několik přečtených kapitol knihy jí bohatě stačilo k pochopení systému otázek a odpovědí. Mohla se ptát pouze tak, aby odpověď zněla buď ano nebo ne a fakt, že bude navazovat kontakt se svým podvědomím, pro ni jako lékařku, neznamenal problém. S podvědomím se běžně pracuje v hypnóze, v psychologii i v psychiatrii. Ani jedno nebyl její obor; je totiž neuroložka, ale právě proto si pokorně uvědomovala příčiny a následky různých dějů v mozku, které se nedaly jednoznačně vědecky dokázat. Často se setkává s pacienty, kteří trpí epileptickými záchvaty a přitom se nedá jednoznačně určit příčina vzniku tohoto onemocnění. Na některých přednáškách, které v rámci údělu celoživotního lékařského vzdělávání absolvovala, se setkala i s názory alternativní medicíny, protože přibývá kolegů, kteří se mimo svoji praxi zabývají smrtelně vážně neuchopitelnou duší... Tahle zóna byla pro Mary abstraktní a nepolapitelná, ale přesto ve svém podvědomí i s touto možností počítala. Novinkou pro ni však bylo, že bude možná napojena i na své nadvědomí, a to byl pro ni už příliš nerealistický termín.
..........................................
„Takže bych to asi tak shrnula,“ sama sebe polohlasem poučovala Mary, „nadvědomí je informační zdroj, takový centrální počítač lidstva, na který se můžeme napojit přes svůj soukromý informační kanál, kterému se říká Vyšší já.“Uchopila opět kyvadélko a chvíli na něj hleděla nepřítomným pohledem, protože si najednou nebyla jistá, na co se vůbec chce ptát. Ach ano, ta fotografie. Zalistovala v knize, kam si ji pro případ, aby si vzpomněla, na co se přesně chce zeptat, založila. Pokračovala tedy dle návodu. „Mluvím se svým vyšším já?“ zašeptala, aby se Dan náhodou neprobudil a nehodil oko směrem ke konferenčnímu stolku, kde právě probíhala Maryina seance. Dlaň s kyvadélkem se zachvěla a růžová slzička se rozhoupala ve směru odpovědi ano. Mary byla jako v transu, jsem napojená na své podvědomí? Nebo snad i nadvědomí? Úžasné! „Mohu se ptát na otázky?“ Slza se opět rozhoupala na znamení souhlasu. Tak musím k věci, musím zjistit, koho tady máme na fotografii, v této místnosti, pomyslela si a pokračovala. „Je na této fotce přede mnou duch zemřelého?“ „Ano,“ zašeptala pro sebe. „Je to někdo z rodiny?“ Kyvadélko se zastavilo a učinilo malý kroužek nebo pohyb jako ano i ne zároveň. Mary zrozpačitěla. Co to může znamenat? Pak ji napadlo: „Je to člověk, kterého jsem znala v minulém životě?“ ANO... „Znám ho i nyní?“... ANO... Mary se znovu dlouze zadívala na fotografii, koho mi ta štíhlá tvář dlouhovlasého a vousatého muže s přivřenými víčky připomíná? Zamyšlená se zahleděla na knihovnu, která zaujímala důležité místo v její kanceláři. Měla tam snad všechny tituly historických knih, jimiž ji zásoboval od nepaměti Ježíšek poslaný od rodičů, kterým i v dospělosti leželo vzdělání jejich dcery stále na srdci. „Porozumíš-li historii, porozumíš i dění v současnosti...,“ byla oblíbena tátova věta a Mary musela uznat, že má v mnohém pravdu. Ano, historie se neustále opakuje, jen s mnohými obměnami, pomyslela si Mary a zahleděla se na tlustou knihu, která vévodila svou šířkou druhé poličce. BIBLE. Chvíli civěla na béžovo-žlutý hřbet nejrozšířenější knihy na světě. Holy Bible, pomyslela si překvapivě anglicky, protože ji najednou přepadla divná myšlenka, se kterou si mysl pohrávala, ale Mary si netroufala ani pomyslet, natož vyslovit svoji otázku. Zvědavost ji však nedala pokoje. Musí se dozvědět pravdu, ať je jakákoliv. „Je to snad Ježíš?“ zamumlala otázku. ANO…
Mary klesla do křesla a zavřela oči. To se mi snad zdá, já blouzním, ne, to je nějaký omyl. Jak se říká, přání je otcem myšlenky, ale kdo si to přál??? Opakovala celou seanci znovu, stejné otázky. Vše bylo jednoznačné, žádné zaváhání. Mary uchopila knihu S.R.T. a zalistovala na stránku s názvem Odblokování vědomé kontroly. To musí být ono, vědomě si něco maluji a vytvářím legendy… S mírným třesem v prstech uchopila řetízek a postupně prošla všemi kroky odblokování. „Ptám se tedy znovu, je na obrázku Ježíš?“ ANO...
V tento moment nebyla schopna pokračovat. Budu si to muset nechat projít hlavou, do zítřka, s někým se třeba poradí… .ne, ne, to by také mohlo znamenat konec mé lékařské praxe, co by tomu řekli kolegové, pacienti...